Druhe dite?

Nikdo nemusí mikomu skládat účty za to, kolik chce nebo nechce v životě dětí. Přístup Berušky mi připadá racionální a rozhodně víc pochopitelný, než přístup těch, kteří si nadělají dětí jako smetí a pak natahují ruce ke státu a živ nás, my to sami neumíme. Já mám děti dvě, chci jim zabezpečit vysokoškolské vzdělání, jaké máme my s manželem (pokud tedy budou mít zájem) a neumím si představit, že bych měla dětí pět a všechny chtěly jít studovat.

Lituji už nejen Tebe, ale i Tvé děti chudinko !!! :)

to xxcd
a kolik máš dětí ty, hošku, že tomu tak rozumíš? Až dokážeš v životě to co třeba Beruška, o kterou se tak otíráš, tak si tu rozdávej rozumy.
Jinak, já mám děti dvě a taky bych neměnila, ale je to věc názoru. Některá ženská se cejtí na jedno dítě, některá na pět, některá na žádný. A ani jedna není horší než ta druhá.

Milá Beruško ... Když jsi neuměla zaopatřit ani trochu sebe, tak jakpak chceš své děti zaopatřit !!??? P.S. Navíc život se nedá přepočítávat na peníze ...

Na tohle mám jiný názor.Mám 3 děti 6,9,10 let a neměnila bych.Myslím si ,že jedno dítě je na strach.Vúbec nemám pocit,že by moje děti něčím strádaly.Je jasné,že mě někdy zabrzdí,že mám všechno 3-krát,ale děti ví,že nesmí po mě nic pochtívat,ale i tak se to vždycky nějak uděla,že si spoustu věcí dopřejeme..koupaliště,zmrzliny,pěkné a levné oblečení v HALLE atd.Stojí za to slyšet,když mi moje holky 6,10 let každou chvíli řeknou,že jsou rády,že mají bráchu z kojeňáku,že je supr a je s ním sranda.A co bude až budou velké?Zas nějak!!!

já mám dítě jen jedno a víc jich rozhodně neplánuju (přitom kolik dneska stojí dítě pořádně zaopatřit) (moje studia před 8 lety přišla na 250 000Kč a pak mi ještě naši pořídili byt, chtěla bych své dítě stejně dobře zaopatřit, je pravda, že mám ještě sestru, ke které se rodiče zachovali stejně, ale abychom se mohli stejně postarat o druhé dítě s manželem nemáme). Pokud jde o problém, že pak až jednou ani já ani manžel nebudeme, dítě tu bude samo.Věřím tomu, že sourozenec to nevyřeší. Mám hodně přátel a znamých a většina z nich se se sourozencem nebaví ani já a manžel nejsme vyjímka, a ti kteří se s ním tzv. baví a stýkají - já osobně tomu spíše říkám zdvořilostní návštěva-spolu stejně nevychází a v případě nouze se na sourozence stejně neobrací.

Přesně je to tak jak píše Tina. Tady nikdo nemluví o tom, že jsou nám na obtíž a že se jich rádi zbavíme. Oni přece s námi budou třeba bydlet dál, ale je to o tom, že už budou samostatní, oni si budou svým způsobem žít svůj život a my také. Ale přesto to budou pořád naše "děti".

Jani, vůbec to nechápeš, nikdo je nechce mít z domu, spíš mě to trochu děsí až tak bude, ale jde o to, že s velkým děckem je zase úplně jiná komunikace, někdo je odvázaný z miminek, já si taky dřív myslela, že s děckem je to super tak do 5 let, pak že je to spíš fracek, což je ale blbost, a vlastně to bylo lepší a lepší. Dokud nemáš dítě, tak nepochopíš čeho jsi schopna, jaké lásky a schopnost bít ze za někoho, partnerská láska je jiná, taky nepostradatelná, ale je to prostě jiný cit

mno...ale kdyz o tom tak premyslim.... tak vsichni tady mluvite, mit deti co nejdrive aby se jich clovek co nejdrive zbavil(az budou z domu)... tak z toho vyplyva ze jsou vam na obtiz...? Prece jestli je chcete a tak milujete tak musite byt strasne smutny ze uz jsou z domu a ze jste zase samy...? Ja je asi mit nechci.

Je to jak říká Hanka, mohu to posoudit, protože druhé se narodilo v mých 34 a jsem za ni ráda, ale přece jen ten starší 17 mi jde k mému věku líp. S dětma se dá i cestovat, i sportovat, ale těžko to vysvětlovat někomu, kdo cítí děti jako určitou překážku nebo má pořád dost času. Dnes by nikdo dítě ve 20 nechtěl, to by měl pocit, že o vše přichází, ale za dvacet let je ten člověk fakt ve výhodě

Naprosto souhlasím s Tinou. Ve čtyřiceti budu mít děti velké. Klukovi bude 20 a holčině 13. Což už budou naprosto samostatné děti. A my s manželem budeme v podstatě stále poměrně mladí, aby jsme si užili právě to cestování a spoustu jiných aktivit.A nemůžu říct, že tím, že jsme měli děti takhle brzy, že by jsme byli o něco ochuzeni. Cestujeme taky, to přece jde i s dětmi, sportu se také věnujeme, ať osobně nebo s dětmi. Děti přece tohle všechno nevylučují. Já bych naopak řekla, že to byli oni, kdo nám ten život obohatil. Je pravda, že jsme nikdy neměli problém s hlídáním. Vždycky fungovali a fungují obě babičky, takže vždy stačilo zvednou telefon a babička byla po ruce. Nikdy jsme našeho rozhodnutí, pořídit si dvě děti takhle mladí, nelitovali. A zvldádli jsme s nimi vše. Pořídit si vlastní bydlení, splatit úvěr, zařídit si domácnost, pořídít si auto, jezdit na dovolené k moři. Zkrátka si nepřipadám, že jsi na tom v něčem líp.

Ahoj je to mozne ze ze za 5 let budu mluvit uplne jinak:-) Ale rozhodne si nemyslim ze dnes jde jen o praci a penize. To mi prijde docela nuda. Ale bavi me cestovst, kultura, venuju se aktivne nekolika sportu, coz mi zabere vetsinu casu a praci beru jen jako nutne zlo.VVerim ze kdybych treba nejakym zpusobem onemocnela a nemohla cestovat ci sportovat že bych měla nazory jine...a třeba bych to dite uz mela. Porad budu radeji investovat cas do sveho ditete nez do "zamestnani" to je podle me plytvani moji energii a zadne zamestnani si to nezaslouzi. Leda ze bych mela dejme tomu svou firmu a delala na sebe :-)

Jano, pokud je ti 25, tak třeba tu potřebu ještě nemáš, ale dost možná, že to přijde, třeba za 5-10 let a pak to dítko mít budeš a poznáš zcela jinou dimenzi svého života. Na nátlak okolí nedělej nic, to nemá cenu. Ale jinak: mít ve 40 velký dítě je fakt super, zvláště, když je to takový bezproblémový šikula jako je ten můj...Jenom mě trochu mrzí, že se dnes rodina a děti staví na tu vedlejší kolej, jen se cení úspěchy v práci a kdedi cosi, ale jak má někdo 2 děti po sobě, tak si mnozí myslí, že se zblíznili, bohužel vzory pro mladé fakt neexistují, jen úspěchy a peníze...tak to je mi líto, přitom právě rodina a ti vaši nejbližší vás jsou schopni podržet a jste pro ně na celý život, ale v práci je každý lehce nahraditelný a za chvíli po něm ani pes neštěkne...

Hanko asi vim v cem je rozdil. ty jsi se ve 20 rovnou vrhla na deti a tak jsi na to zvykla a pripada ti to normalni. Naopak bsi pripadas prazdna bez nich... a me uz bude 26, od 17 si ridim zivot sama a sama i bydlim a tak jsem poznala vsechny ty krasy a vyhody co nabizi tento svobodny zivot a tak se mi samozrejme do zadnych zmen a zavazku nechce protoze vim ze tak stastna jako ted byt nemuzu ani kdyz budu mit krasny zdravý deti.Pocit stesti mi totiz prinasi prave ten pocit ze se vzdy muzu sebrat a jit delat prave to na co mam chut a kdykoliv kamkoliv mohu odjet, nic neni problem apod. Pochybuju ze tuto mou potrebu prebije laska k detem a ze me naplni.... ptam se sama sebe jestli treba nejsem ten typ zeny co se proste k mateřství nehodí a třeba jedine řeseni pro me je deti proste nemit...ale tlak okolí je desnej a mam pocit ze zenska ktera nema dite musi byt automaticky nestastna...alespon tak se tvari okoli

Já patřím k těm, které se nehnaly ani do prvního dítěte, měla jsem pocit, že bych si vystačila i bezdětná. Nakonec jsem si jedno dítě pořídila, hlavně na nátlak okolí a taky jsem se obávala, že bych jednou litovala. Pak jsem tak nějak počítala i s druhým, ale do toho se mi vůbec nechce. Taky mi napadají někdy ty myšlenky, že tu jednou bude dcera třeba sama, ale pak si uvědomím, že by to bylo opravdu nechtěné dítě. Tak zůstanu u jednoho.

No my jsme si určitě nepořizovali děti proto, že by jsme se nudili. Prostě jsme si je pořídili, protože jsme je chtěli. A když ty děti máš, tak tvůj další život je téměř řízen potřebami právě těch dětí. Pak už záleží na každém jestli to vezme jako, že to tak je a v podstatě ho to těší a nebo tak, že to bere jako nutnost. Malý se nám narodil, když nám bylo 20 a malá o sedm let později. Takže náš společný život byl v podstatě od začátku postaven na potřebách dětí. A tak jsme si na to zvykli, že pak když jsme delší čas sami, tak nám ty naši caparti prostě chybí. Neznamená to, že by nám spolu s manželem bylo špatně, jen už jsme zvyklý na to, že kolem nás jsou stále děti a když najednou nejsou, tak je prostě prázdno.

Hanko tak to je smutny jestli se bez deti po 2 dnech nudite! To jste se tedy nudili celych tech 20 let predtim nez jste deti meli?? nebo ja tomu nerozumim... Ja deti nemam a poridit si je hodlam az se zacnu nudit.... třeba to ale nikdy nebude..

Problem je prave to, ze moje dite je jen 1,5 roku stare. Nechce se mi zpatky do tehotenstvi a obdobi pece o kojence, a "tlusteho" tela, hned ted. (a porod si jeste pamatuju dost zive). Rada bych pockala s tim ze se uvidi, ale v mem veku? Proto me napadlo se zeptat jinych na vas nazor. Diky za odpovedi. Take muj manzel ma 2 deti z prvniho manzelstvi a protoze s nim jsem pres 10 let, tak jsem vyrustala i s jeho detmi. Co ty se navyvadely! Proto jsem si nejdriv usmyslela mit dite jen jedno. Vlastne i sama u sebe vidim, ze mit sourozence neznamena nebyt sam. S mym brachou se vubec nestykame, nevolame si a asi se to v budoucnu nezmeni. Presto - napada me, kdyz vidim sveho synka jak mu to slusi, jaka by asi byla holcicka.

Já jsem zůstala u jednoho dítěte, a asi je to málo. Dnes již dospělý mi občas "vyčte", že nemá žádné sourozence. Ale jak tu už někdo napsal-mít sourozence v budoucí samotě či nesamotě taky nic neřeší. Svého bratra jsem neviděla už aspoň 4 roky. :(

My máme věkový rozdíl dokonce 11 let, první ve 23 letech, druhé ve 34, tedy u mně. Taky jsem nechtěla druhý, ale pak mi z toho začalo hrabat, tak ho máme a je to super. Dnes už si nedovedu představit jenom jedno dítě. Jasně že jsou ženské uštvané, když mají děti po dvou letech, ale i tak by to málokterá měnila, děti jsou starost i radost a život hodně naplňují. Pokud už máš to první větší, tak se toho neboj, určitě to zvládneš. Lepší než pozdě litovat.