Nechci mít dítě

Mně je už pětatřicet, a zatím na mě žádná mateřský pudy nepřišly, tak nevím. Do kdy bych měla čekat, až to přijde? Do přechodu? Díky za radu.

ja dite taky nechci,zatim mozna nikdy ja mam deti rada,ale predstava sedm dnu v tydnu 24 hod. denne je pro me otresna.....mozna za deset let o tom zacnu premyslet.zatim se necitim a dite by opravdu bylo prekazkou chudatko,takze ja si chci uzit,abych se pak necitila osizena katerina

Milé dámy,já bych sice asi dítě chtěla, ale jsem tak nějak na vážkách a spíš to nechám osudu. Co si ale myslím zcela určitě je to, že žádná žena není prostě nikomu povinována dítě mít. Pokud je mít chce, tak je to její vůle a ona se pak sama bude chtít dítěti věnovat a být s ním a pokud je nechce, tak ji nemá nikdo právo do toho nutit. Svůj život může pak mít i tak kvalitní dost a dost. A navíc bych řekla, že když jsou děti nechtěné, tak to moc dobře cítí a jakoukoliv dysfunkcí trpí. Děti by podle prostě neměl mít každý, ale jen ten, kdo je opravdu chce a dokáže je přijmout s láskou. Smekám před těmi, kdo o tom přemýšlejí a když ví, že dítě nechcou a nedokázaly by se mu věnovat, tak je nemají a hotovo.

Tak jsem si náhodou otevřela tuhle debatu a musím se přidat.I mně moje okolí vždycky říkalo,že kdyby všechny byly jako já,tak jako lidstvo vymřem.I vdaná jsem tvrdila,že se na děti necítím a že když je mít nebudu,nic se nestane.Někde v hloubi duše si musím přiznat,že to bylo dáno tím,že od nás odešel otec a já tak nějak nechtěla dopadnout.Sama s děckem.Protože ta jistota není nikdy,že?Když jsme se vzali,manžel chtěl pořád mimino, ale já se zabejčila a řekla razantně Ne.Připadala jsem si mladá,chtěla jsem si užívat,diskotéky,flámy,výlety,dovolená,protože už tehdy mi bylo jasné,že dítě chce své,že bych nikdy nechtěla být ta matka,která v pátek vrzne děcko k babičce,víkend co víkend,aby mohla vyrazit za zábavou.Znám takových dost ze svého okolí.Pak jsem vyměnila lékaře a zjistila že mimino nejspíš mít nebudu a někde v tý hlavě se mi to celý přehodilo.Dneska už mám obavy,že kdyby se to poštěstilo,že bych nedokázala zvládnout změnu v životě.Ta zodpovědnost za malýho tvorečka,žádná spontánní zábava,dost sportuju a mám spoustu jiných zájmů,ten čas by nebyl.Ale myslím,že bych byla ochotna se něčeho aspoň na čas vzdát, protože mateřství přece neznamená konec dosavadního života,jen trochu jiné priority.Na druhou stranu jsem ráda,že konečně to cítím od srdce,sama ze sebe.Takže až se ten zázrak stane,budu vědět,že čekám dítě,které chci hlavně jen a jen já a ne okolí.Takže milé dámy,nenechte se zvyklat.Jednou vás to přepadne,ani nemusíte vědět jak.Jen nikomu nepřeju,aby to bylo za takových okolností jako u mně a byli s tím spojeny přesně opačné problémy.

Také se musím přidat k těm co zatím dítě nechtějí. Vidím v tom několik pro mě zatím nepřekonatelných problémů. Zaprvé - jsem často nemocná a nedovedu si představit jak bych zvládla o dítě pečovat. Dále zda by to ještě více nezhoršilo moje chronické potíže, a především abych na dítě geneticky spoustu nemocí nepřenesla. To bych si pak celý zbytek života musela vyčítat, co jsem mu to provedla. Samozřejmě i porod je dost otazníková věc, slyšela jsem už dost nechutných příhod maminek (zrovna nedávno jedna z příbuzných - stále chtěla rodit, ale říkali ať počká, ať to ještě chvíli udrží. Pak jí v polovině porodu došly síly a nemohla tlačit, 3 doktoři tahali dítě kleštěma, ztratila hodně krve a pak jí bez jakéhokoli umrtvení či léků 2 hodiny sešívali - vnitřní i vnější stehy. Byla tak zřízená, že jí mohli dítě přinést až za dva dny. A to se všude píše o důležitosti prvního kontaktu s matkou. Něco takového bych velice nerada dobrovolně podstupovala.). V ČR je zatím více porodnických institucí které nejsou připraveny na vstup do Evropy a jen pár co se o něco víc snaží. Možná v jiné - vyspělejší zemi bych se porodu tolik nebála.Mimochodem, jak je to v ČR s možností nechat si dítě za úplatu odnosit jinou ženou (v některých zemích to prý možné je) ? Sice by se tím neřešily všechny problémy, ale alespoň část.

Ahoj Leono,ráda bych Ti napsala, že nejdůležitější pro Tebe /aspoň jsem o tom já přesvědčená/ je, že Ty sama víš co chceš, či nechceš. A není ani zrovna teď důležité, jestli v budoucnu názor změníš, či nikoli. To nech zatím koňovi. My, jako národ, jsme vždycky chytří, a to hlavně v případě, když jde o jiné. Nemáš povinnost to nikomu vysvětlovat a nikoho přesvědčovat, je to jen Tvá věc. Pokud bys ale měla někdy pocit, že za tím "nechtěním" může být i jiný problém, třeba strach ze závazku nebo z porodu, či čehokoli jiného, klíďo si pokecej s odborníkem. Ale buď v klidu, času máš dost, taky záleží na partnerovi, tak to neřeš! Čau Andrea

Souhlasim naprosto s Herminou, kazda k tomu materskemu pudu musime dojit. Ja jsem dokazala manzelovi tri roky vzdorovat, pak jsem sama prisla na to, ze chci mit dite a dnes vim, ze ty tri roky byly potreba, abych "si uzila pracovani a zivota" a dokazala sve dite milovat tak jak ted umim. Jsem nejstastnejsi clovek na svete. A Vam bych chtela rict, nespechejte, cit se neda vynutit. Je lepsi pockat, az clovek k tomu pravemu materskemu citu doroste. Na druhou stranu neni nic hezciho, nez kdyz maly drobek pribehne a celou Te opusinkuje. V tu chvili jde cele uzivani, finanncni situace, dovolene a vsechno ostatni stranou.

Milá Leono.Je mi 36 let a jsem na své první ( a asi poslední ) mateřské dovolené,naše mimi má 7 měsíců.Těhotenství jsem zvládala plus minus v pohodě,porod byl také "vklidu"(samozřejmě,že bezolestná záležitost to není,že..).Přesto naprosto chápu Tvé postoje,jelikož něčím obdobným jsem si "prošla" i já.Stále jsem všem dokola tvrdila,že nechci mít děti,nevidím v tom smysl,je nás na planetě dost ,atd.,atd.Okolí se na mne také dívalo skrz prsty a ťukalo si na čelo.Také jsem nebyla z těch,které by při spatření malého miminka v kočárku výskaly radostí...Avšak - pak to tak nějak přišlo,asi i tím,že jsem si našla nového partnera ( znovu jsem se zamilovala ,v důslekdu čehož jsem se po 8-letém manželství rozvedla)(podotýkám,že ani můj původní manžel po dítěti nijak zvlášť netoužil).Teď je ze mne - nekecám!!- ten nejšťastnější člověk na světě (a to i přes velmi výrazné zhoršení finanční situace - ale o tom život opravdu není - dříve jsem si to ovšem také nedokázala představit),mám krásnou zdravou holku a své dřívější postoje si nedokážu vy¨světlit.Hormony mi o "stoosmdesát stupňů" změnily myšlení.Deprese,které jsem předtím tu a tam mívala,tak nějak samy odezněly,asi tím,že člověk má konečně smysl a náplň života,nevím...Bylo by to na delší povídání.Každopádně si myslím,že k tomu všemu musí myslící člověk tak nějak dospět a není dobré něco "lámat přes koleno" a za každou cenu se přizpůsobovat názoru stádně smýšlejícího okolí(zvláště českého).Myslím,že je ze mne dobrá máma,své dítě stále kojím a snesla bych mu "modré z nebe".Tak nevím.Čau!

ahoj jako bych to psala jaá sama .je mi 35 mateřský pud mně nepotkal a ani to nevypada.mam přítele se dvěma dětmi a úplně mi to stačí.prožívám podobné věci které na těchto stránkách čtu:okolí se diví a tvrdí mi že to přijde.já mám stále pocit že vím co chci tedy přesně co nechci.jsem přesvědčena že to není nic zvláštního být bez dětí. s pozdravem lenka

Bude mi 25let, a také zatím netoužím po dítěti, ono jednou stejně přijde, že ho budu chtít, kolem všichni děti mají, já si je pochovám, pohraju si s nimi atd,,ale stačí. Chci si ještě trochu užít, nekazit si postavu, jet na dovolenou atd..Neumím si zatím představit, že bych byla s dítětem stále doma, a nemohla bych už mít ten beztarostnej život, jednou ale dítě určitě budu mít, ale ještě počkám, takže na tom není nic divného, že zatím "nechceš nebo necítíš potřebu" já taky zatím ne, tak se nad tím netrap a zatím si užívej.

Je mi 32 a také necítím potřebu mít dítě. Byly chvilky v mém životě, kdy jsem dítě chtěla, ale pak jsem si uvědomila, že nikdy to nebylo kvůli mě samé. Jednou jsem ho chtěla, aby se mí rodiče dočkali vnoučete, jindy zase kvůli partnerovi, kterého jsem nechtěla ztratit. Nikdy kvůli sobě, že bych po dítěti opravdu toužila. Tak čekám, jestli to na mě "ještě někdy přijde". U některých žen se prý snad mohou mateřské pudy projevit až kolem 35 let. Vím, že na první dítě je to dost pozdě, ale pokud budu po dítěti opravdu toužit, risknu to. Pokud se tak nestane, nezbývá mi, než mít partnera, který děti buď nechce, nebo je rozvedený a děti už má a jiné nechce. Myslím, že i takových mužů je dost. Jinak můj současný partner je právě rozvedený s 2 dětma a doufám, že mi vydrží:-).

Souhlasím s tím, že je to věc každé ženy, zda chce mít dítě nebo ne. Příbuzenstvo by jí do toho nemělo, co mluvit. Nejdůležitější je podle mne mít dítě tehdy, když si ho přeji, vím že ho budu milovat a že budu na něj mít čas. Nejhroznější jsou ty matky, které jsou frustrované, že jim kvůli dítěti něco v životě uteklo, že se musely obětovat rodině. Neměla by to být norma, že každá žena má mít dítě. Horší situace je, když partner po dítěti touží... Ten jediný má pravo s ženou na toto téma diskutovat. Nikoliv rodiče, přátelé či další vševědoucí lidičky.

Je mi 23 let a nemám žádnou touhu mít dítě. Nic mi to neříká. Malé děti se mi nelíbí, mám pocit, že jsou přímo škaredé a akorát řvou. Neumím se k nim chovat. Krom toho chci v životě dělat zajímavé a náročné věci, což s dětmi určitě naplno nejde. Tento můj postoj by mi nezpůsoboval žádné problémy, nebýt okolí, které se na mě dívá přinejmenším divně, a mého přítele, který říká, že by jednou děti určitě chtěl. Nevíte někdo, co to se mnou je, čím je to způsobeno a zda to přejde?