syn nechce rodinu

děkuji za reakceo mnoha eventualitách, které jste mě tady zatím psali jsem ani neuvažovala, ale třeba s tím přátelstvím je to tak, že jako každé dítě chtělo mít kamarády, ale neuměl si správně vybírat, buď ho podrazili nebo na něj něco svedli, nakonec se vždy podařilo prokázet, že to nebyla pravda, ale i tak se od nich odstřihl a když přešel na střední, tak jsem ho už nikdy o nějakých spolužácích neslyšela mluvit, vždy odpověděl, že si to nepamatuje, to říká vždy když o něčem nechce mluvit, on měl taky problém v tom, že byl šikanovaný, takže možná i tam je původ všeho, že si kamarády nehledá, ptala jsem se ho jestli mu to nevadí, ale on řekl že má plno známých......, je zajímavé, že mě okolí vyčítá, že z něj dělám závisláka, který se neumí o sebe postarat a přitom mě nikdo nevěří, že sám uklízí pere nebo žehlí, dokonce mě od toho odhání, prý proto, že to neumím jako on a musím říct že má pravdu, taky tady bylo pár příspěvků na téma až se zamiluje, víte já nevěřím na to, že všichni se opravdu zamilují, za svůj život jsem poznala hodně zamilovaných a k tomu je potřeba i trochu romantiky, ale můj syn je spíše empirik, když to nejde zhodnotit tak nějak vědecky zhodnotit, tak mu to příjde nazajímavé, vzpomínám si že asi před 4 roky, k nám přišla na návštěvu dívčina, která byla od pohledu zamilovaná do mého syna a dávala mu to tak nějak bezděky najevo, já si toho všimla a můj syn nikoliv, jednou jsem ho na ní zeptala a on mě řekl, že s takovou by žít nemohl, pak mě řekl co mu na ní vadilo, byla to právě ta romantika, pozvání na večeři, do kina, tam se prý rozbrečela jako malá pipina, z ostudy raději odešel...., možná že i tam bude problém, je možné že je citově chladný, vlastně si uvědomuji, že mě nikdy neřekl, že mě má rád a je to už hodně let, kdy mě dal pusu nebo mě objal, naposledy to asi bylo ve školce...možná že máte pravdu v tom, že tím ani nejsem vinná já, ale to že je prostě takový svébytný, ale jako matce je mě to líto

Prostě někomu je souzeno zústat do konce svého života starým mládencem. Jsem na tom stejně,29 let a taky ještě žádná známost. Ono nejsem zrovna typ kluka na kterého by holky extra letěly. Kdysi jsem se snažil nějakou sbalit,ale vždy s neúspěchem. Takže jsem už to vzdal,je mě to jedno,vím že to zřejmě tak má být. Samozřejmě rodiče by taky chtěli vnouče,hold mají smůlu. Zase když vidím své kamarády,kteří mají rodiny a žijou s ruky do huby,tak taky nevím jestli je zrovna právě tohle co chci.

Nehledejte v tom vědu,zřejmě mu stačí jen stará dobrá ONANIE.Doporučuji aby se o možné zplození potomstva staral,protože ho nedej bože může třeba potkat anejakulace,díky úrazu,nebo nemoci a pak klasicky ženu neoplodní.A´t se jede podívat na spinálky do Kladrub,Liberce nebo Brna,tam mu chlapi řeknou o čem je svět takových mužů

Každý nemusí zakládat rodinu, a někomu to ani životně nevyhovuje. Žijete ve starých stereotypech a myslíte, že jediné štěstí spočívá v rodinném životě. Pro mnoho lidí to tak není a je jen dobře, že se to už v dnešní době nemusí skrývat. Na zeměkouli je obyvatelstva tolik, že vůbec nevadí, když váš syn nepřispěje.

Můj syn také nechce založit rodinu a to je starší, než tvůj.Já zastávám stanovisko žít a nechat žít.Nechce děti, jeho věc.Opojení z dětí vydrží stejně tak 2 roky, pak už je to jen a jen starost.Pokud se někdo nechce obětovat a chce si život užít po svém, proč ne.Lepší, než aby své děti a ženu pak zanedbával.

Možná je lepší setrvávat v póze, že nechce děti, než potom v pozdější snaze rodinu založit, zjistit, že toho není schopen ze zdravotního hlediska.

Tohle nemá s vaším manželstvím co dělat - naopak, velká část dětí z rozvrácených dětí chvatně zakládá rodinu a snaží se vychovávat děti "lépe" - mají pocit, že takhle ty chyby napraví.Například já jsem měla dětství v podstatě idylické, rodiče jsou pořád spolu etc. etc., a stejně nechci děti ani partnera.Jako problematická část mi přijdou slova "on nemá kamarády" - není to spíš tak, že má nějaké problémy v navazování mezilidských vztahů jako takových, a absence partnerky je jen takový vedlejší produkt?Mimochodem, znám mnoho lidí, kteří nechtějí děti nebo vztah, a hodně z nich má problém s tím, že rodiče nechtějí jejich rozhodnutí pochopit, a tak si raději vymýšlejí různé omluvy a výmluvy proč nemůžou, místo aby si donekonečně obhajovali, že prostě nechtějí - nepředcházela té fázi "to kvůli tvému manželství" fáze "no nechci, protože prostě nechci"?

To že se Váš syn nechce množit, ještě neznamená, že jste špatná matka. Máte to nějak v hlavě naprogramované, vychovávala jste ho s Vaší představou, že založí rodinu a on nesplňuje Vaše očekávání? Je to asi jako kdybyste po něm odmalička chtěla, aby se stal lékařem, ale jeho přání je být kapitánem na lodi. Že je v tom rozdíl? Ale není. Ne každý má v sobě potřebu zakládat rodinu a je to tak v pořádku. Přečtěte si diskuzi Nechci mít dítě. Kromě některých afektovaných příspěvků jsou tam i takové, které Vám pomohou pochopit, že na nechtění rodiny není nic divného, a že vy nemusíte být špatná matka.

Podle mě naděje je a tohle bude nejspíš tvrdit jen do doby, než se opravdu pořádně zamiluje. To dokáže u člověka otočit podhled o 180 stupňů. Je ještě mladý, rodina mu teď nic neříká a místo aby si přiznal, že prostě jen zatím nemá tu přirozenou touhu a vlastně nemá ani s kým, proč..., tak to svádí na špatné dětství. Já ho měla podobně mizerné, naši jsou spolu stále. Taky jsem tvrdila, že se nechci nikdy vdávat a nechci děti. Když jsem ale potkala nynějšího manžela, zmizelo to ve mě jak mávnutím kouzelnýho proutku a žila jsem jen přítomností a budoucností s ním ;o). Samozřejmě těžko posoudit, když neznám jeho povahu. Taky mě napadlo to, co ostatní, a to jestli není homosexuál a nebo jestli to opravdu myslí vážně a po rodině netouží absolutně. Ale naději bych v jeho věku rozhodně viděla velkou...Tak hodně štěstí a ať se vnoučátek dočkáte co nejdříve :o).

Dnes je poměrně dost rozšířený fenomén dobrovolné bezdětnosti. Někdo zůstává bezdětný z podobných důvodů jako váš syn, jiní lidé si prostě život představují jinak než tradičně a někdo obojí dohromady, do té třetí skupiny mimochodem také patřím. Chápu, že toužíte po vnoučatech, ale je to hlavně jeho život a je dost smutné, když si někdo pořídí děti jen kvůli nátlaku okolí, ať už partnera, rodičů nebo známých. Vzhledem k tomu, že vašemu synovi je necelých 27 let, klidně se ještě může stát, že za pár let změní názor, ale také nemusí. Mně táhne na 28 a připadá mi dost nepravděpodobné, že bych po dětech začala někdy toužit. Stoprocentně se to vyloučit nedá, ale nevěřím tomu. Nic proti dětem nemám, jen mě neláká pořizovat si vlastní. Hlavní je, aby byl váš syn šťastný, ať už s dětmi nebo bez nich, a věřte, že i bez dětí se dá prožít plnohodnotný život.

Nevím, obávám se, že vymlouvání se na Vaše manželství je jen zástupný problém. Ve skutečnosti za tím bude ta homosexualita a nebo nějaká sociální fobie, neschopnost navázat vztah. Spíš mě zaráží, jak píšete, že se stýká jen s Vámi. Nemůže za tím být nějaká nezdravá závislost?

Ještě je "hodně mladej" a má na rodinu čas.Přeci jen chlapi ten čas netlačí tolk jako ženský. Spíš mě zarazilo, že se s nikým nestýká - nemá nejen partnerku, ale ani kamarády. Je stydlivý? Může mít problém s navazováním vztahů...

NO, MI TO SICE SYN NEŘEKL ALE JE VE SVÝCH 32 LETECH SVOBODNÝ.MOŽNÁ JE TO TÍM ,ŽE JSEM TAKY ROZV . I DCERA SE ROZVEDLA ALE NEMUSÍ TO BÝT TÍMHLE. DNES SE TAK DO CHOMOUTU NESPĚCHÁ.SYN NENÍ GEY TAKÉ NEVÍM O ŽÁDNÉ S KTEROU BY CHODIL ALE SI UŽÍVÁ.CESTUJE A MÁ HODNĚ KONÍČKŮ.TAKY JSEM SE HO PTALA..CO TAKHLE SVATBA PRINCI.. ZNÁM HODNĚ MLADÝCH SVOBODNÝCH ,KTEŘÍ NEJSOU Z ROZV .RODIN

Chtěla bych vás poprosit, zda byste mě neodpověděli, jestli je ještě nějaká naděje, že můj jediný syn si založí svou rodinu. Je mu 26, když se narodil tak jsem si přestavovala až se poprvé objeví ve dveřích a řekne mami to je má holka, máme se rádi. Když přišel do puberty, tak jsem se to toho, tak nějak bála, ale zároveň se těšila, ale bylo mu 18 a nic, bylo mu 20 a nic, teď mu bude 27 a nikdy jsem ho ani nezahlídla s nějakou holkou, ale vlastně ani s klukem, on nemá kamarády, vlastně má jenom mě. Poučená z různých webových stránek jsem si začala myslet, že je prostě homosexuál. Myslela jsem si, že se stydí a tak jsem s ním na to téma před pár dny promluvila. Ale to co mě řekl mě šokovalo snad ještě víc, než to že by byl homosexuál, což popřel. Řekl mě, že bych si měla vzpomenout na své manželství a jestli si budu pořád myslet, že takové děti touží po své rodině tak asi nejsem v pořádku. Strašně jsem se za to na něj urazila, ale musím přiznat, že má pravdu. Vdávala jsem se sice už ve 23 létech, ale syna jsem měla až ve 36, z dnešního pohledu byl můj manžel hnusný alkoholik, agresivní typ, ale protože jsem byla do něj zamilovaná tak jsem to byla ochotna snášet, pořád jsem jej omlouvala, že to je jeho nemocí, měl 3x infarkt, dnes už vím, že kdyby byla takový nemocný jak říkal, tak by nemoh chlastat první ligu a vůbec nejhorší na to je, že i když jsem uvažovala o rozvodu, tak jsem si ani nevím proč říkala, že přece nemůžu dopustit, aby můj syn zažil rozvod, protože jsem si myslela, že mu tak dám pocit funkční rodiny, až dnes si uvědomuju, že když máte dítě s alkoholikem, který zmlátí vás i dítě, tak to není funkční rodina a bohužel až před pár dny jsem pochopila, že smrt mého manžela před 5 léty bylo vůbec to nejlepší co mě mohl dát. Bohužel to ale asi na mém synovi zanechalo hodně negativ, za které můžu i já, protože jsem to manželovi trpěla. Těšila jsem se na vnoučata, ale dnes syna konečně chápu a vím , že takový model rodiny který zažil změnil celý jeho život takovým způsobem, že ho nikdy nenapadne, aby sám rodinu zakládal, ale přece jen není nějaká možnost, aby změnil svůj náhled na věc?