Je meditace protikřesťanská?
Podobně jako zmíněný kněz se k tématu meditace staví celá řada lidí, zvláště křesťanů. V propagaci meditační praxe spatřují nebezpečné východní kulty, které pod rouškou uklidňování mysli nebo nějakého zdravotního prospěchu se nás snaží infiltrovat svým sektářským učením. Tito kritici poukazují na duchovní pozadí, které se za praktikováním meditace skrývá.
Meditace se v západním světě stala extrémně populární záležitostí, zdůrazňují se její blahodárné účinky, zvláště na zdraví, dosažení harmonie a jako obrana proti stresu. Přesto se zapomíná na ten hlavní, duchovní účel východní meditační tradice: hledání Nejvyšší Reality a – zvláště v tradici mahajánového buddhismu – sjednocení s Ní. Ostatní užitky chápe východní člověk jako pouhé vedlejší produkty tohoto duchovního hledání. Křesťan by to vyjádřil slovy Bible: „Hledejte Boží království a to ostatní vám bude přidáno.” Tvrdit buddhistovi, že meditace je dobrá jenom pro zdraví nebo jako prostředek proti stresu, je totéž jako přesvědčovat křesťana, že kostely byly budovány proto, aby se jednou staly cennými architektonickými památkami.
Meditace vždycky byla součástí širšího duchovního života. Jestliže je tedy meditace široce spjata s východními náboženskými tradicemi, znamená to, že je její praktikování nepřijatelné pro toho, kdo si chce uchránit hodnoty vycházející z židokřesťanské duchovní tradice, zejména víru v osobního Boha? Anebo přinejmenším, chce-li křesťan meditovat, má se snažit oddělit meditaci od její duchovní tradice a omezit ji na prostředek prospěšný zdraví? Anebo, což je poslední možnost, může se jí bez obav nechat inspirovat také na své vlastní duchovní cestě?
K nalezení správné odpovědi je třeba znát širší teologické aspekty, které nejlépe vysvitnou, srovnáme-li meditaci s jiným sloupem duchovního života, který na rozdíl od meditace křesťané k duchovnímu rozvoji vřele doporučují: modlitbou.
Jak už to bývá, ty nejcennější hodnoty bývají současně těmi nejprostšími. Tak i modlitbu by věřící člověk definoval velice jednoduše – jako rozhovor s Bohem. Podobně prostě lze definovat meditaci: je to koncentrace mysli. Je-li tedy meditace „pouze” soustřeďováním mysli, je možné ji oddělit od jejich východních kořenů a bez následků ji zasadit do křesťanské duchovní tradice?
Podle názoru autora článku existuje mimo dělení spiritualit na východní a západní (či teistické a neteistické) ještě jedno možné rozdělení: vzestupné a sestupné. V sestupné spiritualitě (směr shora dolů) je primární víra v metafyzické koncepty jako Bůh, idea morálky, doktrína následována lidskou snahou těchto ideálů dosáhnout.
Meditační praxe naopak více podporuje spiritualitu vzestupnou (zdola nahoru), která se ovšem stává stále populárnější i na křesťanské půdě a reprezentuje ji například moderní duchovní autor Anselm Grün. V buddhismu je zastoupena ještě výrazněji: Buddhista staví svou víru na svém osobním poznání a zkušenosti, ne na samotné víře nebo autoritě posvátných písem. Taková spiritualita vychází z naší bezprostřední zkušenosti, našich problémů, emocí, pocitů a cítění. Adept duchovní cesty rozvíjí svou bdělost vůči tomu, co cítí. K tomu pomáhá i meditace; učí vnímat každou emoci jako cennou informaci o stavu vlastní duše; každou bolest jako neocenitelnou informaci, že naše vnitřní já něco potřebuje, že je v nás něco nemocného. Spiritualita tak začíná z místa, které nejlépe známe, kde jsme doma.
Meditační praxe má své stupně. Na počátku této cesty stojí kultivace bdělosti či pozornosti. Jakmile meditující dostatečně rozvinul svou schopnost soustředit se, přichází do druhého stádia, kde se učí získat odstup od svých emocí, akceptovat a asimilovat každou zkušenost, která se objeví, zkrátka vděčně příjímat vše, co ho v životě potká.
Děkovné modlitby křesťanů nám tuto přijímající bdělost známou z meditační praxe mohou připomínat; oběma je společná vděčnost: ať už vůči životu samému nebo jeho Dárci. Sami křesťanští teologové zdůrazňují prioritu pedagogických cílů modlitby pro kultivaci našich postojů, jakými jsou vděčnost a uvědomování si závislosti na Bohu. Vysvětlují, že Bůh nepotřebuje naše modlitby, ale my se potřebujeme modlit, abychom si uvědomili, že vše přijímáme od Něj.
Na vrcholu meditační cesty – pokud v meditaci hledáme duchovní cíle – můžeme využít naší nové schopnosti pronikajícího vhledu k tomu, abychom rozjímali o tajemství Boha a jeho stvoření. Na samém konci čeká vrcholný cíl - přímé zakoušení Boha.
Modlitba má rovněž svá stadia a na jejím vrcholu stojí kontemplace. Pokud věřící směřuje k tomuto cíli, ústní modlitba je přípravným krokem, stejně jako po ní následující “modlitba ticha”, při níž modlitebník prodlévá před Bohem v tichosti, protože se již nedokáže modlit slovy - cítí se již přesycený všemi zbožními slovy a dalšími modlitebními pomůckami. Také mezi tímto ponořováním se do ticha a meditační praxí nacházíme paralelu více než zřetelnou.
A co je ve skutečnosti tím, co křesťané nazývají “kontemplací”? Z popisu významného církevního učitele sv. Augustina, který vysvětluje, že k sjednocení s Bohem dochází skrze kontemplaci, vysvítá, že nejvyšší duchovní zkušenosti křesťanských mystiků, a možná také všech ostatních duchovních učitelů, byly dosaženy ve chvílích hluboké meditace, byť je tento stav nazýván kontemplací nebo i jinak:
„Samotná kontemplace zahrnuje „rekolekci” a „introverzi”. Rekolekce je soustřeďování mysli, odehnání všech obrazů, myšlenek a smyslových vjemů.
Jakmile je mysl vyprázdněna ode všeho, co ji rozptyluje, může začít introverze. Introverze soustřeďuje mysl k její nejhlubší části na to, co je viděno jako poslední krok před tím, než duše nalezne Boha.”
Ukazuje se tak, že cílem nejvyšších stupňů meditace – a ve skutečnosti i celé meditační cesty – je prakticky totéž jako u vrcholné modlitby, jak ji popisují křesťanští mystici: dosažení Boha. Stačí zaměnit buddhistické výrazy jako „Konečná Realita” nebo „Nejvyšší Pravda” slovem „Bůh”. Přesto jsou zde i rozdíly: Modlitba reprezentuje spíše sestupnou spiritualitu a na rozdíl např. od buddhismu, který se považuje za neteistické náboženství, a tedy víru v existenci Boha nevyznává ani nepopírá, je od této víry naopak neoddělitelná. Lépe tak odpovídá přirozené lidské potřebě nacházet při svém vztahování se k absolutnu něco osobního, něco, co lze oslovit.
Přesto srovnáváme-li modlitbu a meditaci, docházíme k podobnému závěru, jako když porovnáváme učení různých náboženství: Zatímco na povrchu se zdají být nepřekonatelné rozdíly, čím hlouběji je poznáváme, tím více vnímáme jejich podobnost. Dostáváme se tak k odpovědi na výše položené otázky: Meditace se opravdu může stát důležitou pomůckou pro rozvoj duchovního života na všech úrovních také pro ty, kdo věří v jednoho osobního Boha.
Autor: Richard Gilík
Komentáře
Tak hezké svátky vánoční...
Protože i modlitba je přeci druhem meditace.
mozna neni dobra v pripade, ze je spojena s vnitrni pasivnosti (upadani do sneni), meditace ma byt klidna, ale bdela
no a v pripade duchovni meditace by se mel clovek snazit moralne ocistovat, nebot je to prirozena ochrana proti nechtenemu napojovani na entity, ktere se tvari jako bozske bytosti, ale nejsou, a jen to delaji, aby ovladly meditujiciho
meditovat s citem a s rozumem
Já osobně na meditaci nic protikřesťanského nevidím, i když jsem křesťan a článek se mi líbí.
Zaleží na tom,co je a není křestanská meditace. Jsou i různé imitace,které otevirají člověka jinemu nadpřirozenému bytí,které není totožné s Bohem o kterém podává svědectví Bible zejména evangelium.Přikláním se k názoru,že je třeba rozlišovat,kdo je předmětem křesťanské meditace a co je meditace,která končí v nihilismu nikoli v tom který je Emanuel Bůh s námi. Eva
Já sám vím, že nejsem nikterak vyspělí, ale budeme li se opírat a to v jakémkoli naboženství o to, že jsme všichni vzešli z jednoho(Boha, Podstaty...atd), zjistíme, že se všichni rozčilujeme nad vlastní hloupostí....
Meditace nás učí pochopit nás samé, a tím pochopit celek, protože není celku bez jednotlivců...
mno po precteni clanku sem si dovolil k tomu nejak vyjadrit.
meditace:meditace muze opravdu ublizit cloveku,ale taky mu pomoci.
stejne tak muze uskodit krestanstvi a taky mu pomoci.
mohl bych to tu rozepsat ale myslim si ze hlavni je asik to ze kdyz vam pomuze vira tak je to super,
stejne tak jestli vam pomuze meditace.
proc se navzajem rozcilovat co je spatne a co je dobre kazdemu z nas vyhovuje neco jineho a rozpory se najdou vzdy a kazdy z vas ma svoji urcitou pravdu.
staci si polozit otazku proc by mel krestan meditovat kdyz uz ma velkou viru ve Boha???
Ono je to totiz na stejne polozene desce akorat ze druhe strany.
a jestli chcete vedet proc je i meditace nebezpecna napsite na [email protected]
tvá věta "proc by mel krestan meditovat kdyz uz ma velkou viru ve Boha???" zní vcelku zvláštně, když si uvědomíme, že i modlitba je meditace, pak tvá věta zní "proc by se mel krestan modlit kdyz uz ma velkou viru ve Boha???"
Některé z mých nejlepších meditací byli právě modlitba.
Granvine : meditace byly , byly, byly...božéééé
Modlidba je prosba.
to o více...Tak já začínam modlitbou, klasicky jak jí všichni znaj si ji v duchu odříkávam jako mantru. Pak postupně začnou mizet slova a zůstává jen myšlenka, kterou části modlitby vyjadřují, její energie, vibrace a i to se po čase ztrácí a zůstává jen jedna myšlenka v zastavení mysli. Řekl bych, že hranice mezi modlitbou a meditací je tak tenká a neurčitá, že se spíš překrývají a v určité formě se dá říct že jsou totéž. Ale to už si asi zbytečně hraju se slovíčkama;)
Yossarian, nebuď tak přísná a nedělej předčasné závěry, mě se to moc líbí, jak to Granvin popsal.
- Odpovědět
Pošli odkaz