Matka mě každý den otravuje

Deniso, Heleno: ano, to je přesně ono. Ale jak se naučit být sobcem, co už je tá správná míra?

Až mě zamrazilo, když jsem četla, co napsala Denisa, je to přesně tak. Já byla taky takový ten blbec - děti, domácnost, práce, všechno jsem zařizovala a moji rodiče zneužívali (Např. byli u doktora a aby se nezdržovali před odjezdem na chalupu dali recepty dceři, abychom jim vyzvedli léky a poslali je, ale po cestě od doktora na chalupu jeli nejmíň kolem pěti lékáren.), ještě jsem měla výčitky, že něco nedělám podle jejich představ. Nebudu to rozmazávat, ale dopadlo to tak, že jsem skončila v nemocnici a děti mě teprve naučily citovému vydírání mých rodičů trochu čelit. Škoda, že to, jak se ke mě naši chovali a neustále snaží chovat, mělo dopad na jejich vztah s dětmi (dcera mi řekla, že jim to nemůže odpustit, že mě trápí). Bohužel je to opět moje chyba, že jsem je tak špatně vychovala (k neúctě). Nás všechny vydírají svým špatným zdravotním stavem (často účelově zveličeným) a snaží se manipulovat jednotlivé členy rodiny a vytvářet chaos. Na návštěvě se řeší dokola bratrovy problémy, protože my přece žádné nemáme, když o nich nemluvíme, že? Někdy toho máme všichni blné zuby.

Moc vám všem děkuju za názory a podporu. Jsem ráda, že jste mě ujistili, že to není správné a že si to nemusím nechat líbit, i když se jedná o vlastní matku. Ještě jednou děkuju za odpovědi.

Ahoj Analako! Denisa to napsala moc hezky, do puntiku s ni ve vsem souhlasim. Vezmi si to k srdci ke svemu dobru. Clovek musi byt trochu sobec a mit svou hrdost a za ni si stat. Rodice, at jsou jacikoliv, si na tve zmenene chovani k nim za cas zvyknou, neboj. Jenom vydrz, jinak budes do smrti jen hadrovy panak, budes skakat do roztrhani a porad jen poslouchat narky a vdek od rodicu za to zadny.

Analako, vzhledem k tomu, ze je ti 28, vyvozuji, ze tva matka nebude moc stara - tak nejak do 60ti let. Takze pokud te takto terorizuje ve veku, kdy je jeste relativne v pohode po fyzicke i dusevni strance, vem si, co se bude dit, az bude starsi a starsi. Soudim dle sve babicky, ktere to od 75 moc nemysli. Naprosto odsuzuji reci typu - my jsme te privedli na svet, my jsme te vychovali a ty se ted postarej. Kdyz mi toto reknou moji rodice, tak jim odpovim - ale ja jsem se vas neprosila, abyste me zplodili. Nechci tim rici, ze nepomuzu, ze se nepostaram, ale kdyz jednoznacne vidim, ze sami muzou, jenom otravuji a vydiraji a jsou lini, tak nejsem blazen. Mam svoji rodinu, svoje povinnosti a muj den ma take jen 24 hod. Zacni byt trochu sobec a myslet na sebe, jinak ti maticka znici partnersky vztah, a co teprve az budes mit deti. Zajimave na cele veci je to, ze od lidi, kteri meli suprove rodice, ktere je od malicka meli radi, nikdy neslycham, ze chteji na stara kolena neco vracet. Zato ti, kteri sve deti akorat mlatili, tak se porad dozaduji nejakeho vraceni jejich pece. Ze se neboji, aby to potomci nevzali doslova :-))

Hodně, hodně mi to připomíná i moji situaci a stavy. Jenomže u mně je to otec. Nejhorší je, že tu zodpovědnost za rodiče nám (s bráchou) naočkovali už v dětství a teď mám z toho mindráky a výčitky svědomí. Brácha ne, ten na to totálně, sobecky sere.

Nakop té staré rachejtli do prdele a budeš mít pokoj!

Díky za informaci Zdenku, přečetla jsem si celé téma "Věčný problém matka" a musím říct, že je to fakt síla. Po přečtených určitých příspěvků jsem si uvědomila, že jsem na tom ještě "relativně" dobře. Jani, já jsem to zkoušela, ale nehodlá se o tom bavit, jen mi vždycky řekne, že tedy neví, na koho se má obrátit. Podle ní mám spoustu volného času. Je to myslím spíš naopak, jsem dost vytížená - jak v práci i ve volném čase, mám dost časově náročného koníčka, máme psa, chodím cvičit, domácnost... V poslední době už to ale nestíhám, v souvislosti na její zvyšující se požadavky. Nedokážu si vůbec představit, kam to až může časem dojít, až bude víc a víc stárnout. Ty vidíš u své mamky, že by se to časem jakoby spíš zhoršovalo?

To je fakt,někdy je to sranda a někdy je to na hlavu.Když mi dcera ze srandy řekne - ty jsi jako babička- tak se vždycky leknu a říkám jenom to ne!Doufám že taková nebudu.Ty říkáš že máma je společenská a oblíbená tak si to zkus s ní vyřikat.Řekni jí co ti vadí a jaký máš pocity,třeba si to uvědomí.

Má známých dost, víc než já a dokonce chodí i víc do společnosti. Vždycky jí říkám, že to je hrůza, že paří víc než já! Je společenská a ve společnosti oblíbená, je s ní legrace. Já od ní občas samozřejmě také něco potřebuji, např.půjčit auto, ale to je tak jednou dvakrát do měsíce a nezabírá to její volný čas. Hodně mě fascinuje taky to, že když mi volá, tak to je tak úzkostný a prosebný tón se samými sladkými zdrobnělinkami, ale když žádám já ji, tak mi odsekává, je otrávená a dává mi dost najevo, že mi tím prokazuje ohromnou službu... Někdy si říkám, že ten nepoměr musí přece vnímat - jako to vidím já. Jo, s matkama je to občas velká sranda...

Ahoj,musím říct že máma mě taky úkoluje ale takovým nenápadným způsobem.Vždycky řekne že nás nechce obtěžovat ale pořád něco potřebuje.Ona byla zvyklá když ještě žil táta(mimochodem strašný dobrák)že co si vymyslela všechno bylo hned a nebo ještě dřív a to teď bohužel nejde.Jinak se snažíme jí vyhovět ale vždycky to nejde hned,máme taky jinou práci.Taky se bojím abych nebyla jednou taková.Mám s dceru(31 let)a syna(28) takže jsem asi ve věku tvé maminky ale zatím děti potřebujou víc mně se mi zdá.Má tvoje matka nějaké kamarádky nebo známé?My máme s manželem známých dost,občas někam zajdem,na dovolenou jezdíme,někdy i s vnoučaty takže nejsme na dětech tolik závislí,že by se nám museli zpovídat.Zatím čau

Když tak mrkni na téma "Věčný problém matka", tam jsou podobných věcí mraky. Nebudu to opakovat, ale hodně věcí máme společných.

No to si taky říkám, že taková nikdy nebudu. Jenže nikdy neříkej nikdy. Tak to snad radši nemít děti...

Jaká matka, taková Katka, dejte si pozor, abyste za pár let nebyly stejné semetriky.

Ahoj Jani, musím jen souhlasit, že termín "duševní upírství" je vážně trefný. Chci se tě zeptat, jestli musíš mámě volat a informovat ji o všem, aby měla přehled a nebo tě také úkoluje? Je jasné, že pomáhat si, je normální, ale jestli to taky překračuje tu hranici - mě to přijde spíš jak využívání v návaznosti na vydírání (věty typu - kdo jinej mi má pomoci, spoléhám na tebe, jsem bezmocná, už nemůžu...atp.)Mě ta moje situace přijde už neúnosná, ale jak to mám vyřešit? Mám strach, že když si nechám vše líbit a diktovat, bude se mnou takto cvičit až do konce života, ale taky mám strach, abych na ní nebyla moc tvrdá a nespravedlivá. Jak najít tu míru a způsob jak jí vysvětlit, že to není normální? Ještě se ukázalo, že ve vypjatých situacích (má ted šílený stavy, je k tomu v přechodu)má sklony k demonstrativním sebevraždám nebo prostě upadne do takové letargie a celý den leží... a spí........ a lituje se. Uf, to se mi ulevilo, někdy fakt stačí hodit to na "papír". zatím čauky.

To jsi si teda dovolila dost,nenahlásit dovolenou,to já bych nemohla.Teď musím odejít,někdy zase pokecáme,čau

Ahoj taky mám problémy s mámou,je vdova a je sama,je jí 72,mně 52.Naštěstí je soběstačná.Nechci se rouhat,jsou lidi co mají rodiče nemocné a musí se o ně starat,to naštěstí není můj případ.Ale máma chce být pořád se mnou v kontaktu,když jí jeden den nezavolám,je zle.Všechno musí vědět,kam jdu,s kým,kdy se vrátím,co tam budu dělat,běda když jí zapomenu něco nahlásit,je uražená.Sama mám dospělé děti a vnoučata a ty mně taky potřebují.K tomu mám dost náročnou práci a taky občas zdrav.problémy s přechodem.Někdy už toho mám plné zuby.Možná to bude tím,že jsem jedináček,ale ne rozmazlený(pamatuju si že máma daleko pro facku nešla)S tím asi nic nenadělám ale aspoň jsem si ulevila.Termín duševní upírství se mi moc líbí.Čau

Paní na úklid už má, je to ale starší dáma a ona se ráda obklopuje mladými... A nákupy obstarává její manžel, to je skoro jediné, s čím jí pomůže. Když mi volá, nemám chut to ani zvednout, je jasné, že bude něco potřebovat. Dřív třeba zavolala, jen aby se zeptala jak se mám, nebo jestli nechci přijít na kafe, ale ted pokaždé vypáli hned na úvod místo pozdravu "Kde seš?" a dle odpovědi mi to už plánuje, co ještě stihnu atp... Došlo to tak daleko, že volá i ke mě do práce a zjištuje si, kdy mám jakou službu! Ted naposled jsem měla 3 dny dovolené a ona si to takto zjistila a pak mi tím nešťastným tónem vyčítala, že jsem jí to ani neřekla. No ještě aby jo, vždyt by bylo po dovolené.

Klasický případ duševního upírství.Sama si nepomůžeš (patrně bys sem nepsala) a někoho na pomoc asi taky nemáš.Psychologické poradny jsou tu i pro takové případy.Co ekonomická stránka? Co třeba zaplatit někoho, kdo jí pár hodin denně bude dělat společnost, nakoupí, uvaří atd.

Mám problém s mámou, každý den nebo alespon ob den mi volá, že něco potřebuje. Někdy je to důležité, většinou chce ovšem něco, co je líná sama udělat, nebo např. někam dojít. Ted je po operaci a je to ještě horší. Neustále si stěžuje, jak je na všechno sama, jak je opuštěná... Je podruhé vdaná a její manželství už opět nefunguje, z čehož se zřejmě odvíjí její potřeba se neustále obracet na své okolí. Už jsem z toho na šišku, snažím se jí pomáhat, ale chci žít také svůj život. Neustále poukazuje, jak to jinde funguje, jak se např. v rodině její kamarádky drží "pohromadě"... Je mi 28let. Ještě chci napsat, že v dětství a pubertě mě dost mlátila a vůbec nemám s ní idylický vztah a vzpomínky na tuto dobu mě děsí dodnes. Vždycky u nás fungovalo vše systémem - něco za něco. Mám jí ráda, ale už mě to nebaví, dělat jí poskoka. Je hysterická a velmi vztahovačná a mluvit se s ní o tom rozumně nedá. Mám sestru, má děti a bydlí dál než já. Snaží se také pomáhat jak může, ale většina je na mě. Jak jí mám přinutit, aby jí došlo, že je fakt náročná a že už mě to nebaví. Sama žila naprosto jiný život, svou matku viděla max. 2x do měsíce. Deptá mě neustálou psychickou přípravou na to, jak se o ní budu starat, až bude stará a nemocná. Samozřejmě, že je normální se postarat o své rodiče, ale je na mě už toho moc. Píšu to dost chaoticky, ale úplně mě to rozladilo, jak to ted píšu. Snad mě pochopíte. Díky za rady a zkušenosti!