Počurávání dítěte po rozvodu

Ahoj Radko, neodsuzuji tě. Přišla jsi příliš brzo o své dětství a musela ses stát dospělou a tím počůráváním sis to dětství navodila. Ovšem nošení plenek žádný med není - muset se pořád hlídat, jestli plenka neprotekla apod.

Já jsem se kvůli tomu taky...Ahoj Radko, snad se nebudeš zlobit, že bych toho chtěla vědět víc,zdá se mi totiž, že máme možná podobný příběh a já si doteď myslela, že jsem jediná. Zajímalo by mně jestli jsi nehody dělala jen do postele nebo i přes den, jak se změnilo chování mámy a ségry, jestli bys to někdy nechtěla vzít zpátky ... Je toho hodně, nenapsala bys mi na [email protected] ? Já se začala počurávat ve stejném věku, ale velmi rychle i přes den do oblečení. Mám mladšího bráchu, jinak je to docela podobné. Ani mne tehdy nenapadlo, že to povede k nošení plenek a ze začátku jsem je nosit nechtěla, pak jsem si ale všimla, že z mamčiny strany ubylo tolik nároků a spíš se ke mně chovala trochu jako k dítěti a zmizel tak ten můj strach a úzkost. Postupně to ale mělo i negativní efekt, ztratila jsem doma tu roli starší a rozumnější, byla jsem víc závislá na rozhodnutí mamky atd. Ale dodneška jsem s tím nedokázala přestat a navíc se počurávám napůl už vlastně skoro nevědomky. Na jednu stranu si to hodně užívám, ale jindy zase jsem z plenek nešťastná a všeho lituju. Pomohlo by mi si o tom s někým psát.

Ahoj Radko, ano, je to trochu...Já jsem se kvůli tomu taky cítila špatně ale jinak jsem to prostě v tu chvíli řešit nedokázala. Navíc se ke mě mamka pak chovala a dodnes vlastně chová jinak, teď máme hodně úkolů napůl se sestrou a všechno se uklidnilo. Tehdy mi bylo 14 když jsem s tím začala, nejdřív samozřejmě jen noční nehody a po měsíci nešlo jinak než to řešit plínkama.

Možná, že mě teď...Ahoj Radko, ano, je to trochu k odsouzení, aspoň já to tak vždycky cítila - výčitky svědomí že máma má toho tolik a já od toho utíkám počuráváním a přidělávám jí další starosti. Taky jsem to řešila podobně jako ty. Pověděla bys k tomu víc? Kolik ti bylo let, jak vlastně došlo na plenky a jestli to nějak změnilo tu tvou vynucenou "dospělost" v neúplné rodině atd. Díky. Jiřka.

Možná, že mě teď někteří z vás odsoudí, ale já se po rozvodu počůrávala schválně. Rozvod mých rodičů byl dost psychicky náročný a když jsem se já, mamka a moje malá sestra přestěhovaly téměř bez ničeho, mamka si musela najít vedle práce i brigádu, aby nás uživila a na mě padlo dost povinností o domácnost, starost o sestru a ještě škola. Jenže já jsem se ještě necítila tak dospělá, abych to všechno zvládla a ani vlastně nevím jak mě to poprvé napadlo, ale vyčůrala jsem se do postele a pro mě to prostě byl zvláštní uvolňující pocit. Sice jsem se styděla před mamkou i před ségrou, která se mi smála, ale konečně jsem ze sebe alespoň na chvíli "setřásla" tu nucenou dospělost a začala jsem to dělat mnohem častěji. Došlo i na plenky, které nosím dodnes.

SLZY
V alternativní medicíně (možná i v psychologii) je pomočování definované jako synonimum pro slzy-tzn. potlačované slzy.
Člověk, který prošel zátěžovou situací může k pomočování inklinovat. Z hlediska citové oblasti se jedná o tzv. zadržované slzy.
Jisté řešením by bylo dát dotyčnému člověku dost času a prostor k tomu, aby mohl vyjádřit své zadržované emoce. Doslova se mohl vyplakat a mohl prožít trauma, které zažil. Nemyslím tím někoho nutit mluvit o tématech, o kterých chce dotyčný raději mlčet, ale umět být tolerantní a dát najevo "vím, že tě trápí to a to a ty se nestyď za slzy ani za ty noční maléry".

Nebyl to sice rozvod, ale jinak stejné - v 15 mi umřela mám a já zůstala jen s nevlastním otcem, který se navíc velmi brzo sestěhoval s milenkou, se kterou mámu podváděl, takže žádná rodinná idyla to nebyla, spíš mě trpěli, hlavně ta jeho mě neměla vůbec ráda. Moc jsem to nezvládala a začala se v noci pomočovat, jen zřídka ale už po druhé nehodě z toho ona dělala hrozný skandál a vnutila mi plenky za které jsem se styděla a byla z nich tak vystresovaná, že nehody byly častější. Měla jsem pocit jako kdyby z toho měla nějakou škodolibou radost, pořád tátovi říkala jak jsem neschopná, že není normální v 15 neumět chodit na záchod a já z toho byla víc a víc rozhozená, navíc časem byly plenky i na delší cesty nebo když jsme šli delší dobu ven a bohužel to postupně přerostlo v nošení i před den a inkontinenci. V 18 jsem od nich utekla, našla si fajn přítele, chodím k psychologovi ale bohužel počurávám se zatím stále, i když šance se toho zbavit prý je.

jasně, pěkná pohádka, a v tom ses probudila nebo probudil co? něco podobného už jsem tady četla akorát na jiném vláknu, je to hodně trapný když tady nějaký úchyl má pořád potřebu psát svoje představy, napiš to na stránky lidí co je vzrušují plenky, tam dojdeš uznání za takovéhle kraviny...paní co založila tuto diskuzi chtěla radu jak pomoct svému synovi, o dalších příspěvcích se tady dá pochybovat...

Asi mě odsudíte ale mám jiný názor. Pokud se nezvladatelné pubertální dítě začně pomočovat, tak děkujte bohu a snažte se je dostat co nejdříve do plenek. Já po rozvodu zůstala sama s 16 letou dcerou, která mi rozvod dávala za vinu, byla ke mně odměřená, vuglární, odsekávala, všemu rozuměla, všechno si dělala po svém a byla strašně "dospělá". Vlastně už doma jen přespávala a jedla, jinak nic. Bylo to období kdy jsem se cítila nejvíc osamělá, protože po odstěhování manžela jsem měla jen ji a ona na mne byla jak na cizí. Všechno se ale změnilo když se víceméně náhodou a asi i pod vlivem alkoholu počurala do postele. Najednou už tak sebevědomá nebyla, když musela vysvětlovat, proč má mokrou postel. No a já se rozhodla že zkusím, aby se to stávalo častěji. Udělala jsem kolem té bezvýznamné nehody velké haló a od té doby jsem ji každé ráno kontrolovala postel, večer jí to připomínala "hlavně dej pozor, ať se zase nepočuráš" -prostě aby se jednak za tu nehodu hodně styděla a taky aby byla pod stresem.To docela zafungovalo, počurání se po pár dnech zopakovalo a samořejmě s každou další nehodou byla holka víc a víc nervózní a to vedlo jen k dalším nehodám, až se začaly docela pravidelně opakovat a to už byla ideální doba prosadit si plenky. Dnes už je to rok, dcera nosí plenky i přes den a co se čurání týče, tak plenky už opravdu potřebuje - má to prostě stejně jako miminko - vůbec už neovlivní kdy čurá. Já už jí pomáhám i s koupáním, oblékáním a samozřejmě přebalováním. Nikdy bych nevěřila, jak se z té namyšlené a arogantní záškolačky stane slušná, tichá a stydlivá premiantka s bezvadným chováním. Ale hlavně už se zase cítím jako matka, s dcerou jsme teď nejlepší kamarádky, hodně času tráví se mnou a je to prostě bezvadné. Vím, že to z mé strany nebylo fér jí tady tohle udělat a vím, že to bylo sobecké, ale ta samota a odcizení se nedalo vydržet.

Lidská psychika je křehká a u pubertálního dítěte tuplem, takže se nedivím, pokud se pak ti citlivější začnou počurávat. Přijde mi, jak to tady čtu, že se to stává spíš holkám než klukům - asi jsou na tyhle věci citlivější. Já sama vím, co to může udělat, rozvedená naštěstí nejsem a doma je vše v pořádku, ale naše dcera bohužel měla autonehodu kdy se naštěstí nikomu nic vážného nestalo, ale potlučená byla a v nemocnici si trochu poležela. Už tam jí ale museli dát plenky, protože se začala počurávat a bohužel i pokakávat. Ještě v nemocnici proto prošla všemi testy, ale při té nehodě opravdu nedošlo k žádnému poškození, které by to mohlo způsobit. Od příštího týdne by tak měla docházet k psychologovi, snad to pomůže. Zatím ji ze školy omlouvám, aby tam nemusela v plenkách a doufám, že do září se to nějak vyřeší. Holka se zatím spíš soustředí na boj proti plenkám než na to, že se jí stávají nehody. Doma je vyloženě odmítala a nakonec jsme na ni s manželem museli opravdu hodně zatlačit ale i tak si je neustále sundávala a pak to šlo do oblečení. Nakonec to došlo až k tomu, že ji opravdu pravidelně kontroluju, jestli plenku má a v případě potřeby jí ji měním za čistou. Vím že tohle jí taky moc nepomáhá ale bohužel to jinak udělat nešlo.

Mileno hloupá jsi jedině ty...Spíš ty neumíš číst, psala jsem jasně, že každý má jinak silnou psychiku a reaguje jinak! To, že se to nestávalo tvé sestře a tobě neznamená, že se to nemůže stát někomu jinému.
Sice je smutné, co se vám stalo, ale podle sebe nemůžeš hodnotit ostatní! A kdyby se to tobě nebo sestře stávalo, tak co? Akorát by ke všem povinnostem přibyla další. Nic víc, nic míň.

Buď jen provokuješ, nebo...Mileno hloupá jsi jedině ty a jedině ty provokuješ. Umíš vůbec číst? Jasně jsem napsala, že jsem měla v 17 letech matku po smrti a ještě jsem se musela soustředit na školu a učení plus péče o domácnost a obskakování línýho fotra. A neexistovalo, aby jsme se se sestrou pochcávaly. Na tohle všechno jsme byly samy a musely jsme to zvládnout.

Milado to jsi opravdu tak...Buď jen provokuješ, nebo jsi tak hloupá, ale to víš nejlíp sama.
Ne každý má tak silnou psychiku a každý reaguje jinak. Moje sestra měla tento problém před dvěma lety kvůli maturity a na pár měsíců jí to velmi znepříjemnilo život. Nebo máš pocit, že to 18ti letá holka dělala naschvál? Já tedy ne, protože z toho byla velmi nešťastná. Ale neznamená to, že to tak dopadne v životě pokaždé. Teď studuje docela těžkou VŠ a zkouškové období zvládá bez problému.
Takže neodsuzuj něco, čemu nerozumíš.

Milý anonymní hulváte,...Milado to jsi opravdu tak blbá, že nepoznáš, že Sandra neni žádná Sandra, ale pochcávací úchyl? To opravdu neni normální pochcávat se v 17ti letech. Já jsem v jejím věku měla matku po smrti a se sestrou jsme se staraly samy o domácnost a ještě jsme obskakovaly línýho fotra, kterej se v jednom kuse válel po gauči. Musely jsme se soustředit na učení a na školu a neexistovalo, aby jsme se pochcávaly!

Sandro, také držím palce, a ty blbce, co kecaj kraviny o tom, ze to MUSIS delat naschval, neposlouchej. Budto to delas naschval, a pak to vis nejlip sama, nebo ne, a pak Ti drzim palce!

Sandro, držím palce, ať se to zlepší, nezoufej, někdy to chce víc času, třeba časem pomůže i změna prostředí - osamostatnění se od negativního vlivu rodičů - nějak mám pocit, že nemáš z této strany oporu...

Nehraj si tady na chudinku,...Milý anonymní hulváte, měl by ses stydět, takhle hnusně ubližovat lidem, kteří mají nějaký problém.

Tohle přesně říkali naši...Nehraj si tady na chudinku, život se nemazlí s nikým. Buď to děláš opravdu schválně a potřebuješ zaměstnat užitečnou prací, abys neměla čas na kraviny a nebo jsi fakt pochcávací úchyl. V tvym věku to fakt neni normální. Nejsi žádný malý dítě ani nemohoucí pacient, tak si přestaň hrát na chudinku, život se nemazlí s nikým. Co mají říkat například děti v dětských domovech, ty to mají ještě těžsí.

Tohle přesně říkali naši taky, když jsem se ze začátku jen občas počurala do postele - že to dělám naschvál. Byla jsem z toho tak vystresovaná a bála se každého dalšího počurání, až se to začalo zhoršovat do současného stavu. Je mi líto tvých dětí, takového rodiče jako jsi nebo budeš ty si nikdo nezaslouží.

Ale já za to přece...Co je to tady za pochcávací úchyláky! To neni normální.